Psí země
Jednou procházel cestovatel Alfréd se svým společníkem Mobsym po zvláštní zemi. Jmenovala se Psí země, i když ani jeden z nich nechápal, proč.
Náhle se před nimi objevil smuteční průvod s malou rakví.
"Copak se stalo?" zeptal se Alfréd nejbližšího černě oděného.
"Zemřel náš milovaný pes..." odpověděl smutným hlasem.
Alfréd i Mobsy se podivili, že pohřbívají psa tak vznešeně, na hřbitově plném okázalých náhrobků. O kus dál narazili na další smuteční průvod, tentokrát o dost menší.
"Co se stalo?" zeptal se znovu Alfréd.
"Zemřel můj milovaný syn," odpověděla žena. "Jdeme ho pohřbít na lidský hřbitov, do stojatého hrobu."
"Jen tak? Bez pořádného náhrobku?"
"A jak jinak?" zeptala se s údivem matka.
"Proč ho nepohřbíváte lépe? Třeba jako toho psa?"
"Jako psa? To se přece nesluší..."
"Jakto?!" vyhrkl popuzeně Alfréd. až se několik lidí z průvodu otočilo za ním.
"Omluvte nás, jsme cizinci," postavil se Mobsy před svého pána. "Přijde nám divné, že pohřbíváte člověka s daleko menší úctou než psa."
"Copak u vás je to naopak?" podivili se lidé. "Vždyť člověk nikdy nedosáhne takových kvalit jako pes, nikdy nebude tak dobrý a věrný... Člověk si nikdy nezaslouží stejné úcty jako pes..."
Alfréd přemýšlivě svraštil obočí. Mobsy ho zatahal za rukáv.
"Nepůjdeme už raději?"
Cestovatel přikývl a oba se začali vzdalovat od hřbitovů lidí a psů.
"Tak ti nevím," obrátil se Alfréd na svého společníka. "Jsou moudří nebo blázni?"
"Možná obojí...kdo ví..."